# Obraz pocitů
# Zastavte čas a nafoukněte den
# Chce to čas
# El Deseo
# Soledad
# Výstřel
# Kamarádství
# Kámen Smrti
Dreaming My Dream
S pocitem dusící se bezmoci sedím na zemi u postele a přemýšlím o čerstvě zrozených událostech. Prášek na tuhle bolest neexistuje, leda si vzít tunu prášku na spaní a věřit, že až se procitnutí stane právě probíhající událostí, budou zahnány myšlenky na věci minulé a bolestivě tížící. Spaní je ale v nedohlednu a tak jsou tu víčka, která schovávají deštivé dny za svými stěnami. I bez zvuku je pokoj plný nevyřčených slov, které neuklidňují. Snaha zbavit se těchto pocitů se jeví jako marná, potom co se ve tmě přehraje představení minulosti. Stín mé oči stíhá i v pravé poledne. Kdo zhasne? Kdo přinutí mé oči spát? Jediná noc to umí, udělat klid duše a uhasit žár. Pár hodin do svítání je příliš na vyčerpaný organismus. Spánek přemáhá každou část těla, které se třese pod tíhou myšlenek. Sny se objevují jako šíp z čistého nebe a zabodávájí se na ty nejcitlivější místa. Princ na bílém koni přijíždí a zachraňuje princeznu z temného a chladného hradu. Světlo je ale silnější. Vytrhává princeznu ze spánku a realita je silnější než touha. Čerstvě vysátý koberec jakoby nutil si sednout a ponořit se do světa stínů. Je ráno a minulý den se zdá být zbytečný. Všechno začíná na novo, jako koloběh života. Stejně nezastavitelný se zdá být proces myšlenkového srázu. Hudba je jemná a uklidňuje cosi třesoucí se v koutě. Nebe předvádí hru světel a snění, které je v nedohlednu. Už není nic, co by zbylo. Jen snít svůj sen na okraji nevědomosti.
Obraz pocitů
Všechno okolo černá. Není to začátkem noci, ale podivnou mlhou plížící se mezi námi. Všechno veselé uvadá a z krásného slunečného dne je rázem vtíravá zima. Nespravedlnost se mi opět ukázala jako matka bolesti. Vítr odkrývá mou tvář a seznamuje jí ze světem. Moje bledost jakoby skvěle zapadala do celého obrazu šedosti a pochmurnosti. Kráčím trnitou cestou plnou drátů a naskýtá se mi obraz absolutní zkázy. Vítr vystřídá bouřka, která dává smysl všemu nevšednímu. Blesky dělají na obloze obrovskou světelnou show. Mraky se tváří bolestivě a nadávají na nedostatek místa. V uších mi zní líbezné tóny kytar a hlas z úst zpěváka, kterého nepoznám ke mě promlouvá: "The lying! The bleeding! The screaming! Was tearing me apart!" Emoce vychází na povrch jako sopka. S příštím bleskem klesnu na kolena a budu křičet! Budu krvácet a moje druhé já, moje svědomí a moje duše mě bude trhat na kusy. "The hatred! Deceiving! The bleeding! It's over!" Nenávist je matka lži, přetvářky a podlosti. Tráva je šedá, slunce je zakryté temnou oblačností a to životadárné světlo jakoby se mi vysmívalo. Záchvěvy bolesti a třesoucího se těla se v tom divném obraze ubohosti krásně vjímají. Výtah pocitů klesá do nižších pater a moje tělo odmítá další dávku sebenenávisti a zklamání. Krev se rozlívá po pusté krajině a dělá z ní tak místo posledního odpočinku. Mraky se roztrhávají a objevuje se světlo. Je konec.
Zastavte čas a nafoukněte den
Zastavte čas a nafoukněte den - pro mě!
Copak nikdo není v domě?
Práce je jak nasrané,
a to nejsme na Hané.
Papírů jak vlčích máků,
popisuju do soumraku.
Tužka ze mě už jen šílí,
nemá žádnou volnou chvíli!
Já přec za to nemůžu,
ještě ráda pomůžu.
Všechno je tak rychlé, špatné,
i písmo mám kostrbaté.
Časy volna jsou ty tam,
já bych chtěla do hajan.
Sny jsou plné fantazie,
Ta však smutek neukryje.
Ráno se mi vysmívá,
když tma ho rychle vystřídá.
Dny jsou slité v týdny, roky,
kam jsem dala svoje boty?
Tolik nových věcí vidím,
vědci makaj - nezávidím.
Kdo je vědec, snad né já?
Čas se mi zas vysmívá!
Odpočinek nevidím,
jak moc já vám závidím.
Samé auto, cesta, práce,
po večerech, po procházce.
Kdo pro mě čas zastaví,
ten mé srdce zotaví.
Aspoň den mi nafoukněte,
a pak klidně odejděte.
Chce to čas
Kolikrát už jste tuto frázi slyšeli a kolikrát jste si už uvědomili, jak ubohá je? Všichni lidé mají na všechno mraky času, ale vážně je ten čas tak dlouhý? Vážně je toho času tolik, abychom s ním mohli vyřešit všechny naše problémy?
Je to horší než čekání na smrt – čekat až vám zavolá. Říkáte se:”Zavolá vůbec? Nebo už mu na mě nezáleží? Zapomněl na mě…” V žaludku máte prázdno, ale přesto plno a hlavou se vám honí ty nejděsivější představy. Jenže napadne vás zvednou telefon a zavolat mu? Jistě že ne, na to je dost “času”, první krok by přece měl udělat on… Ale kolik času mu dáte? Co když se mu zítra něco stane a vy mu nestačíte říct, že pro vás hodně znamená? Vážně je to tak těžké, udělat první krok, překonat tu neviditelnou bolestivou překážku, která mezi váma vznikla a promluvit?
Je to těžké. Tak těžké, že z toho nemůžete spát, nechce se vám jíst, máte sucho v ústech, ale přesto se nenapijete, protože se bojíte, že byste náhodou mohli podporovat žití, které zrovna tolik nenávidíte. Pocit nejistoty, úzkosti a zklamání je silnější než vy a tak se vás zmocňuje a vy zapomínáte, že vy jste pravými pány svého já.. Co se bude dít dál? Budete truchlit nad “ztrátou neztrátou” svého přítele, bratra či někoho ze své blízkosti jen proto, že sami nejste schopni udělat první krok..krok tak důležitý, že by mohl vést k rozuzlení celé situace…
Jenže hrdost a bájná představa o větší důležitosti sebe sama nás nutí mlčet a čekat na krok toho druhého.. na krok, který zdá se nikdy nemá přijít.. a tak se zavíráme v černých studených místnostech bez dek, jídla, lidí a prolíváme potoky slz za ztrátu, kterou jsme sami ztrátou nazvali…
El Deseo
Jako vítr bez síly, jako moře bez vln. Má duše zažívá smutné období plné nevyrovnanosti a úzkosti. Běžné dny mi připadají jako šedivé počasí. Život je nudný a bezbarví. Tma je silnější než světlo a mé oči nejsou schopny zvládnout nával zimních dnů plných krásného bílého sněhu. Ačkoliv je hodně pod nulou, zima je uspokojivě teplá.. padající sníh se rozpouští při dotyku s mojí kůží a sněhové víly mi zpívají píseň o zimní kráse.. Ale krása pomíjí. Jednou přestanou víly zpívat a já zůstanu sama ve světě zimi, která se bude odrážet při měsíčním svitu. Žádné víly už mi nezazpívají a má duše zůstane sama se svým smutkem v zemi ticha. Všechen zvuk bude odrazem mé duše a všechna tma bude odrazem mého zlomeného srdce..Jak dlouho to potrvá?Jak dlouho budu vězněm svého vlastního nitra, které touží po světle, barvách a líbezné hudbě.. Bude to trvat pár týdnů, měsíců, možná pár let.. ale jednou, až mé oči spatří světlo světa a první barvu..bude to barva smrti a má duše zase pokvete. Prozatím ale zůstavá lapena okolím ve své vlastní schránce, snažící se ubránit tmě, jež přišla na světlo teprve nedávno..
Soledad
Nevím, co se stalo..ale už pár dní si mě nikdo nevšímá. Mluvím na přátelé, mluvím na rodinu, ale oni se na mě ani nepodívají. Všichni mají ve tváři zvláštní výraz. Stalo se něco? Křičím mámě do ucha. Ta dělá, že mě neslyší a odchází. Řekla jsem si, že když si mě tu nikdo nevšímá, nebudu tu. Odešla jsem z domu, do staré továrny, kde jsem přespala. Těžko říct, proč mi spánek nešel..brzy ráno, jsem se vydala zpět domů, v domnění, že na mě někdo bude čekat. Našla jsem rodinu v předsíni. Všichni byli oblečení v černém a nikdo nemluvil. Mlčky jsem se oblíkla do černého a šla za nimi. Došli jsme na hřbitov. Kdo umřel?ptám se.. koukám na mámu, na tátu, na příbuzné, na přátele.. Jak je možné, že tu všechny znám? Nechápu to. Proč mi nikdo neřekne, co se děje!? křičím uprostřed hřbitova. Nikdo se na mě ale nepodívá. "Už jdou", řekne můj táta. Ohlédnu se a vidím černou, krásnou rakev, která má na víku vytesané oko se slzou. Je mi velice povědomé...ano ano! Je to přesně ten obrázek, co mám doma na nástěnce..ale proč je na té rakvi?Přistoupím blíž a nahlédnu dovnitř. Stojím jako přikovaná k zemi.. koukám se na sebe.. sotva se poznám. Jsem bílá a mám na sobě černé šaty a v ruce červeně rudou růži. Můj pohled upoutá má pravá ruka. Je na ní hluboká rána. V tom si vzpomenu. Takže se mi to povedlo.. zabila sem se..Cítím ledouvou ruku na svém rameni. Ohlédnu se a vidím postavu v kápi. Všichni truchlí nad mým tělem..a nikdo neví, že si pro mou duši přišla smrt.
Výstřel
Stála tam..oči zalité slzami, rozevláté dlouhé tmavé vlasy... Dívala se do dálky a odpočítávala poslední minuty. Hlavou se jí honilo toli věcí... Je zbabělá, když utíká před životem? Klesla k zemi s rukama v pěst. byla neutěšitelná. Třásla se po celém těle a prosila sama sebe, aby dostala odvahu.
Roztresenou rukou vytáhla z batohu nabitou zbraň..chvíli se na ní jen tak dívala a přemyšlela.. Opravdu je to tak, že člověk neslyší ani ten výstřel? Při tom pomyšlení se pousmála.. Nakonec to není tak těžké. Přiložila se ke spánku zbraň.. Znova se rozplakala.. Nemuselo to tak být.. kříčela do dálky... Opět klesla k zemi.. K čemu je Vám život, když ho neumíte žít.. K čemu je Vám bolest, když jí neumíte překonat... a k čemu je Vám nabitá pistol, když se bojíte zmáčknout spoušť..
Otřela si slzy, vstala a podívala před sebe. Viděla moře..stála na útesu a vlny pod ní zběsile narážely do skály s obrovským hlukem. Přiložila si opět zbraň ke spánku a tiše řekla: "Ale já mám odvahu." Ozval se výstřel. Vnímala jak klesá k zemi.. cítila teplou krev jak jí stéká po tvářích. Ten pocit byl vysvobozující.. věděla, že teď už bude dobře..Necítila bolest a necítila úzkost. Jako kdyby se jí z hlavy vykouřily všechny myšlenky a teď už vnímala jenom to ticho..
Kamarádství
Co je to kamarádství a kdo je to kamarád?
Prázdná slova, která mají pohladit duši..
Jednou, dvakrát, třikrát jí pohladí..
Duše se usmívá a kamarád je kamarádem.
Všechno je v pořádku..všechno je tak jak má být..
až jednou...
Otázka cti, otázka slušnosti a spolehlivosti..
a kamarád?Kde je? Kde je jeho pohlazení?
Kde je jeho pochopení...
Proč tu není, když je ho potřeba?
Je to kamarád?...
Slova plná hněvu a nenávisti..
duše pláče a smích je v nedohlednu.
Kamarád se usmívá a vás to trápí.
Kde je chyba?
Uzavření se do sebe..se jeví jako dobrá věc..
člověk se nebaví o věcech osobních ..
a kamarádi nejsou tím, čím by měli být..
Nehladí na duši..ale také neutíkají..
Kámen Smrti
Čím dál častěji se procházela tou ulicí. Pokaždé, když cítila, že už nemůže dál..že ztrácí sílu. Snažila se někam dojít..ale nevěděla kam. Chtěla mít klid..aspoň jednou jedenkrát, odpočinout si.
Tu ulici milovala..uklidňovala. Byla prázdná, nikde ani človíčka..staré rozbité domy, z nichž sálala obrovská historie. Byly mohutné, že překrývaly většinu nebe. Při pohledu na něj byl vidět jen úzký pás světélkující modře.
Zatím to pokaždé zabralo.. přijít sem, projít se..podívat se na mohutnost starých domů..popřemýšlet. Vždycky to pomohlo..ale dnes ne. Nepomáhá to, proč? Asi proto, že už to tam dívka všechno znala..proto jí prastará ulice nepomohla...
Dívka plakala. Chtěla jenom najít klid. Nehtěla poslouchat pořád dokola to, jak za nic nestojí. Bralo jí to sílu a chuť žít. Toulala se po lesích, polích...až došla ke skále. Na skále stál kamenný pomník a něm byly vytesány jména. Jane, Thomas... Dívka vzala kladivo se hřebíkem, které bylo u pomníku a začala vytesávat své jméno..
Trvalo to hodiny.. trvalo to celou noc... po vytesání svého jména dívka pochopila. Našla místo, které hledala...místo, které jí uklidňuje..a které jí poskytne klid navždy. Našla kámen smrti a vytesala na něj své jméno. Měla pocit, že z ní něco odchází. Byla unavená, byla jí zima..a byla sama..ale přesto se usmívala..
O den později jí našli... dívku s úsměvem na rtech a kladivem v ruce.. Dívku, která do kamenu smrti vytesala jméno..
